Občas slunečno

Ne každý den je posvícení. To asi víme každý. Ale netřeba zoufat - občas si štěstí sedne i na toho vola. Pak nastane klidné období a my můžeme čerpat nových sil k dalším bojůvkám.

Příjemné je, když vám stojí po boku někdo, kdo vás občas podpoří, občas vás podrží a občas vám i pomůže nést ten pytel sr..., co máte na bedrech.

Dny jsou pak veselejší.

Dnes jsem byli na výstavě v Národním muzeu. Chtělo by se mi popisovat chování některých dětí, které (zřejmě) nikdy nebyly v metru, na jezdících schodech, na Václaváku, v muzeu...

Ale mám vtipnější historku...

Když jsem se už vraceli z výstavy, tak jsme s kolegyní usoudily, že máme ještě čas a že se tudíž projdeme po celém Václavském náměstí až dolů na Můstek, kde v pohodě nastoupíme na metro trasy A. Když jsme už byly Na Můstku, kolegyně náhle zatočila ke vstupu do metra trasy A. Rychle jsem popoběhla, abych ji včas zarazila. Houkla jsem na ni. Ona automaticky natáhla ruku, aby zabrzdila děti, které šly na jjeí úrovni. Bohužel... bohužel zahrnula do brždění takovou babičku - grešličku. Ta byla stejně vysoká, jako děti, a tak není divu. Otočila se na mne a začala si uvědomovat svůj omyl (se vstupem do metra). Paní chtěla projít, ale kolegyně držela pevně. Teprve při třetím pokusu o proražení bariéry byla paní úspěšná. Viděla jsem v očích obou aktérek zděšení - paní měla pocit, že je nemístně obtěžována a že bude muset brzy vyhledat nějakou pomoc hrubšího zrna, kolegyně, protože ulovila cizího člověka, ani nemrkla.

Poučení? Nelovte cizí lidi, už těch "vlastních" je někdy dost.